VOLBA PREZIDENTA, SUVERENITA a BENEŠOVO DEKRETY
JUDr. Jiří Chmelarčík
Končí éra prezidentování Václava Klause. Přes můj značně kritický přístup k této osobnosti, musím uznat podstatné klady jeho působení v prezidentské službě. Na rozdíl od Václava Havla nebyl povinován dluhem k sudetským Němcům a mohl se jednoznačně postavit za Benešovy dekrety.
Nyní jsme v době, kdy budeme rozhodovat, zda ohrozíme Benešovy dekrety postavením do čela státu osobnosti, která se pokusí na mezinárodní scéně o jejich průlom. Je ní Kníže Schwarzenberg.
Význam odkazu Edvarda Beneše si naše společnost opět uvědomuje. Avšak jedním z prvních veřejných vystoupení byla demonstrace právě vzniklého Klubu českého pohraničí (KČP).
Dovolím si několik osobních vzpomínek na tuto událost:
Nedlouho poté, co jsem v roce 1994 zjistil, že už nemám odposloucháván telefon, mi volal Ruda Vaněk, že nově zakládaná organizace KPČ v Chebu potřebuje moji právní pomoc, protože jim chebská radnice zakázala připravovanou demonstraci na chebském náměstí.
Domluvil jsem si schůzku s organizátory a sešel jsem se kromě Rudy Vaňka s Ludvou Svobodou, Tondou Holoubkem. Přítomen byl i lídr Republikánů Honza Blaško. Na jednání jsem zjistil, že důvodem zákazu byla obava „.. že by se němečtí přátele zlobili…“ Z navrženého poněkud neurčitého programu vyplynulo, že by mohlo jít o demonstraci na podporu Benešovo dekretů. Převzal jsem plnou moc k zastupování a náhle jsem se stal pro úřady čelním organizátorem demonstrace. Žaloba šla ke Krajskému soudu do Ústí nad Labem, protože ústředí KPČ bylo v Chomutově. Petit zněl, že Krajský soud ruší zákaz vydaný chebskou radnicí, protože občané se domáhají práva demonstrovat podporu platnému právnímu řadu, do kterého Benešovo dekrety patří. Soud vyhověl.
Organizátorům demonstrace jsem tehdy zdůraznil, že ačkoli jsou postojem chebské radnice zaskočeni, mohou být v podstatě rádi, protože zákaz ukázal na poměry v Chebu. Kdyby zákazu nebylo, sešlo by se nás dvacet na náměstí na půl hodiny a po akci by neštěkl ani pes.
Ale zákaz „reálně ustanovil hnutí na podporu českých zájmů v podobě KPČ“.
Měl jsem pravdu. Z bezvýznamné akce se stal první otevřený boj mezi zastánci a odpůrci Benešových dekretů na českém území a Cheb byl místem vpravdě symbolickým.
Demonstrace se udála na chebském náměstí. Kordón policistů v rozestupech po pěti metrech obstoupil celou ústřední plochu náměstí. Chtělo to kus sebezapření do tohoto prostoru vstoupit. Odvahu našlo asi 500 demonstrantů, mimo kordón postávalo více jak tisíc lidí. Sjeli se tehdy lidé z celé republiky.
Demonstraci pozorně sledovaly české sdělovací prostředky. Ale rozhovor s organizátory uskutečnila pouze Bavorská televize a BBC. Zatímco mě Ota Filip v Bavorské televizi vykreslil jako „vůdce starých komunistů a mladých republikánů“, redaktoři britské BBC neskrývali sympatie k proběhlé demonstraci.
Měl jsem také rozhovor pro televizi Baden Baden, jejíž pořad byl naprosto objektivní.
Zdůraznil jsem, že po roce 1945 byli odsunuti ne českoslovenští občané, ale nepřátelští říšští Němci. Odsun byl jen slabou odezvou na činy Němců v Čechách a bývalém SSSR.
České pohraničí je mým rodištěm, mým domovem a nechám se vyhnat. Že jsem se narodil právě tady, za to vlastně mohou také Němci, kteří přepadením Polska v r.1939 umožnili, aby Volynští Češi přišli o dědičný majetek budovaný od dob Kateřiny Veliké.
Sudetští Němci si na sebe přivolali neštěstí proto, že chtěli zbohatnou na smrti a zbídačování druhých. Odsun nebyl trestem ani pomstou – to by nikdo z nich nežil,
ale jen zajištěním bezpečnosti státu pro budoucnost.
V komunálních volbách získali komunisté 7 křesel a republikáni 3.
Vážím si postoje prezidenta Václava Klause, postoje České sociální demokracie , ve věci Benešových dekretů a „smekám“.
Grafická úprava: Jarda Horák