JUDr. Jiří Chmelarčík, pplk. PS v.v.
Proč ustupují Sudetské organizace od majetkových požadavků vůči nám?
Členové KČP se podezřívavě dívají na tendenci Sudeťáků opustit ideologii majetkových požadavků vůči Československu/České republice. Vždyť víc jak půl století šlo o tmelící prvek zapřisáhlých voličů bavorské CSU. Najednou obrat? Proč asi?
Jde o obratný ideologický trik jak z objektivní situace vytřískat ještě nějaký politický kapitál.
Staří Sudeťáci zarytě věřili v navrácení majetků. Jenomže poslední Sudeťáci se narodili v květnu 1945. Od té doby uplynulo 71 let. Ti, kteří své sudetské domovy opravdu pamatují, jsou starší a o poznání starší. Pokud žijí nebo nejsou v zaopatřovacích ústavech. Těžko už o něco zažádají.
Ale mají děti a vnuky - ti chtějí, zní námitka. Ovšem ti už nechtějí, ti už mají. Většina německých velkostatků v oblasti Českého lesa patří mladým lidem - tedy oněm dětem a vnukům.
Došlo tu ke zneužití drobných vlastníků v rámci sudetoněmeckého hnutí. Bohatí shrábli víc, chudí nic. A bohatí už nechtějí, aby jejich vlastnictví půdy v Čechách bylo ohrožováno nějakými sudetskými chuďasy z Německa nebo Rakouska. Proto jsou dobré důvody požadavek revanše vymazat ze stanov.
Po vstupu ČR do EU byly Sudetoněmeckými činovníky připraven dobrý plán, jak se zpět zmocnit zemědělské půdy za účasti českých pomahačů. Proto muselo dojít ke krizi českého zemědělství, kterou čeští vlastníci neunesli. Především šlo o špatné vstupní podmínky pro české zemědělce, kteří se okamžitě dostali do konkurenčně nevýhodné situace. Přípravné kroky probíhali zhruba od roku 2006. Zrušení nákupu půdy pro cizince pak dalo možnost už postupovat neomaleně. Rokem 2014 bylo vše rozhodnuto. Ministři financí Kalousek a Babiš odložili platby zemědělcům z EU o půl roku a více.
Zemědělci mleli z posledního a pak na dluh. Ministr zemědělství Jurečka vypustil své kontrolní psy a trestalo se drakonicky za jakoukoli chybičku.
O zemědělskou půdu jsme přišli v pohraničí. Nyní je na řadě půda a lesy, které získaly církve ve vnitrozemí. Jen sledujte, v čí vlastnictví skončí. Zuby si brousí i na lesy, především státní.
|
Kam kráčíš Landmanschafte?Ačkoliv i po jak více než 25 létech od zániku socialistického Československa, po vstupu do NATO i EU, bavorská byrokracie ani soudy nechtěly připustit, že studená válka mezi našemi zeměmi skončila. Jako důkaz může sloužit spor o Chebský (případně Plánský) les v Bavorsku. Nová garnitura ve vedení Sudetského Landsmanschaftu si, na rozdíl od nich, uvědomila realitu a hlavně skutečnost, že oficiální územní a majetkové požadavky jeho členů vůči Čechům, jako rozhodující tmel společenstva, nadále neobstojí. Dostavila se generační a ideologická krize.
Jako jiná nevládní organizace, dobře přisátá na struk státního rozpočtu, zajišťovala a ještě zajišťuje funkcionářům klidný a zámožný život. Je logické, že oni nyní udělají vše, aby se moc nezměnilo. Alespoň pokud se jejich příjmů a společenského postavení týče. Jak dál? Pomoc se hledá všude. Třeba u jistého Sobotky nebo Hermana, u lidovců, katolických organizací. Vše s palmovým listem lásky, přátelství a odpuštění. Najednou je pomíjeno, co nás léta rozdělovalo. Jsou připomínány společné cesty dějinami. Jen jaksi falešně skřípe nezastírané protektorství na jejich straně.
Máme dost důvodů jejich náhlé bohorovnosti nevěřit a být obezřetnými.
|
České pohraničí je opravdu české?
Pokud je ústřední heslo KČP myšleno vážně, jsme opravdu ve slušném maléru. Když totiž řeknu, že české pohraničí je už německé a málo co nám patří, ozve se nesouhlas jako kdybych řekl něco svatokrádežného. I podíval jsem se podrobněji na LPIS, což je evidence Ministerstva zemědělství zemědělské půdy, která je dotována z fondů EU. Pak na veřejný seznam příjemců zemědělských dotací EU, kdy průměrná dotace je 12.000,-- Kč na jeden hektar.
.jpg)
TEXT: pplk. PS v.v. JUDr. Jiří Chmelarčík
Graf. úprava: JH
JUDr. Jiří Chmelarčík, pplk. PS v.v.
ZÁKON O OCHRANĚ STÁTNÍCH HRANIC ZE DNE 11.ČERVENCE 1951
Většinová veřejnost chápe, že tento den vznikla Pohraniční stráž. Zvláště ve vnitrozemí však tímto konstatováním veškeré povědomí o tomto zákoně končí. Přitom se jedná o zcela unikátní právní normu, která svoji kvalitou přesáhla desetiletí - beze změny přežila celou existenci Pohraniční stráže. Unikátní je již svým rozsahem- pouhých jedenáct paragrafů.
Také výtisk ze Sbírky zákonů stál jednu korunu.
Nebudu se zaobírat tím, proč zákon vznikl - na toto téma bylo popsáno mnoho stránek, ale jen významem pro výkon služby a postavení Pohraniční stráže.
Již v §1 je stanovena zákonná povinnost, která zní: ”Ochrana státních hranic je proto povinností každého občana”. Toto zákonné ustanovení je rádo přehlíženo novou mocí . Jsou napadání a perzekuováni lidé , kteří spolupracovali při ochraně státních hranic. Přitom logicky na textu zákona u Pohraniční stráže vznikla Agenturně operativní a později Zpravodajská oddělení, která podléhala veliteli brigády (na rozdíl od Oddělení vojenské kontrarozvědky, které velení PS nepodléhala a sloužila ke kontrole vojenských osob a vojenského prostředí). Zpravodajci se vojenskými osobami nezaobírali. Málo kdo si uvědomuje .
Při aktivizaci přístupů k státním hranicím se třeba také stalo, že zpravodajci kontaktovali agenta StB. Vznikla tak žabomyší válka, kdy náčelník oddělení StB chtěl “popohnat zpravodajce k odpovědnosti”. Díky zákonu o ochraně státních hranic, bylo náměstkem FMV rozhodnuto, že zpravodajci postupovali po právu, protože dotyčný agent byl občanem republiky.
Občané ochraně státních hranic vcelku vycházeli vstříc a i tehdy, když odmítli jakoukoliv spolupráci s StB. Pohraniční stráž měl vybudované hluboké vztahy s místními obyvateli, protože byla ochotna lidem pomoci, kdy ostatní orgány moci a správy potřeby lidí nevyslyšely.
§ 3 odst. 2 praví, že příslušníci PS mají stejná práva a stejné povinnosti jako příslušníci vojska. V praxi znamená, že veškeré právní normy, týkající se vojska se automaticky měnily i ve vztahu k Pohraniční stráži. Protože vojsko je tu pro obranu, Pohraniční stráž se stala složkou sloužící obraně republiky, a to v prvním sledu.
Ovšem výše uvedené ustanovení jedním dechem zároveň říká ”při výkonu své pravomoci mají též postavení příslušníků Sboru národní bezpečnosti”.
Ustanovení znamená, že veškeré změny právních norem, které se týkaly právního postavení SNB, se automaticky promítly do zákona o ochraně státních hranic. Pohraniční stráž při ochraně státních hranic tak získala oprávnění týkající se Veřejné bezpečnosti i Státní bezpečnosti, což bývaly složky Sboru národní bezpečnosti. Pokud budovala VB pomocníky (PS VB) mohla PS budovat své jednotky Pomocníků PS (PPS).
Tak pro Pohraniční stráž byla stanovená dvojjediná úloha: ”Chránit a bránit republiku”.
Pohraniční stráž měla jedno velké štěstí - byla především hodnocena za neporušitelnost státních hranic a osoby zadržené byly jen podpůrným hlediskem, a proto nebylo základním motivem “dostat” lidi k trestnímu stíhání. Zajímavé bylo, že většina narušitelů, zpravidla občanů bývalé NDR, uvedla, že si naši zelenou hranici zvolila proto, že “byla HUMÁNNĚ STŘEŽENA.”
Použití zbraně bylo vždy chápáno jako poslední možnost, jak zadržet narušitele. Zkazky pražské kavárny o lidské střelnici jsou skutečně z oblasti bájí. Ovšem zadržení narušitele, který měl u sebe ostře nabitou zbraň, nebylo zase tak opomenutelnou výjimkou.
TEXT: pplk. PS v.v. JUDr. Jiří Chmelarčík
Graf. úprava: JH
Vzpomínky přátel ze SH
JUDr. Jiří Chmelarčík, pplk. PS v.v.
V sobotu 9.6.2012 si to takhlke šinu po bývalém překrytí od Pavlova Studence na svoji farmu na Jedlině. Už nad Bärnau na státní hranici jsem zjistil nějaké srocování aut a vcelku mladých lidí. Říkám si, „sudeťáci“ mají zase nějakou vzpomínkovou akci. Ale co tam dělají ty české "espézetky" na autech?
Nojo, a támhle táhne už celé procesí ke staré knoflíkarně stojící přímo na státních hranicích pár metrů na německé straně. A těch aut, co tu stojí! Ale jsou to "ESPZÉTKY" z celých Čech a tam je dokonce Slovák.
Pak mě skoro "sestřelila" Oktávka zuřivě pádící od Vašíčku. Řidič musel být cizí, protože jel rychle a nesvítil. My zdejší víme, že se občas vyskytne někdo, zpravidla z Prahy, který si myslí, že tu není živáčka. Proto našinec svítí co se dá a jede opatrně při kraji, v každé zatáčce vědom si toho, že šílenec se vyřítí vždy nečekaně a na tom nejproblémovějším místě.
A už Vašíček.
No jo, jsou tu nějaká chlapiska... "Kluci nejste tady na setkání Starých psů?" ptám se. "No jo, ostatní už šli na Knoflíkárnu, my tady čekáme, kdyby se tu objevil někdo další". Z Vašíčku opravdu nezbylo nic. V kanceláři velitele, kde měl stůl, roste zdatný smrk.
Kolega sloužil za velitele Šabaty, který to dotáhl přes velitele Chebské brigády a hodnost generála na velitele Vojsk Ministerstva vnitra - neplést s Pohraniční stráží!
Bavíme se také o historii pohraniční roty na Staré Knížecí Huti. Areál je v perfektní kondici a pán v mysliveckém tam tuto noc spal.
Nemohu jinak. Měním trasu a jedu na původní Stoupu, na Alt Pochr. Nemýlím se, je tu hodně lidí. "Tam kde je ocelokolna stávala naše rota. " Pamatuji se, jak jsem vystupoval tady z Gázu" "Pamatujete fenu ....." Dialogy jako ve snu a na přeskáčku. Všichni jsme tu sloužili, ale každý jindy. Neznáme se, ale máme společné známe v Lesné a samozřejmě i na "druhé" straně. Hranice mezi lidmi nebyla tak nepropustná jak se vojenská kontrarozvědka a nynější pražští ideologové domnívají. Nešlo o zemi nikoho. I tady žili lidé a české krávy se pásly až u Neudorfu v sedmdesátých létech jako právě dnes. Leží tam u čáry a přežvykuje tam celé stádo.
Kluci, moc rád jsem vás viděl, jen se omlouvám, že jsem po 16 hodině nepřišel do hospody na zámku v Lesné. Dvě hodinové spršky mě nachytali v lese a byl jsem tak promočený, že jsem mezi lidi , natož Staré psy nemohl.
Na vzpominková foto a současnou lokalitu bývalé roty PS Vašíček
RSDr. Jaroslav Horák, pplk. PS v.v.
S pohraničníky jsem se setkával již jako malý chlapec v 50. letech, kdy jsem ve svém rodném městě Rumburk bydlel nedaleko pohraničního útvaru v Jindřichově. Zde nám tehdejší pro nás hrdinové v zeleném poprvé ukázali a dali sáhnout na skutečný samopal, svezli nás na koníčku a hlavně k nám - malým klukům a děvčátkům byli hodní a přátelští.
Již tehdy jsem byl rozhodnut, že až nadejde čas, tak půjdu sloužit i já k pohraničníkům.
Jak se to všechno dál vyvíjelo, na to se podívejte ZDE...
JSEM VELMI HRDÝ NA TO, ŽE JSEM BYL A STÁLE JSEM POHRANIČNÍKEM
